Králík domácí
je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Už staří Římané chovali divoké králíky v tzv. leporáriích a jejich maso považovali za pochoutku. Od druhé poloviny 16. století pak známe první barevná a masná plemena, ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii. V 17. století se chov zaměřoval hlavně na králíky chované pro kožešinu, od 19. století se středem pozornosti stala masná produkce. Dnes je uznáváno asi 100 plemen králíků (65 základních, zbytek jsou rexové a zakrsklá plemena).
Králíci jsou domácím zvířetem, které lze poměrně snadno chovat v malochovech pro maso, bílé králičí maso obsahuje v porovnání s ostatními domácími zvířaty nejméně cholesterolu. Zakrslá plemena jsou pak oblíbeným zvířetem chovaným jako společníci, hlavně v městských bytech.
Chov králíků:
V Česku se králík domácí chová v několika typech chovů, v závislosti na účelu jejich chovu. Pro komerční produkci masa slouží velkochovy masných brojlerů, ve velkochovech se rovněž chovají králíci za účelem produkce kožešiny nebo vlny. Králík domácí je významné laboratorní zvíře a pro tento účel se chová v akreditovaných laboratorních chovech.
Posledním typem chovu jsou drobnochovy králíků pro maso nebo jako hobby, a individuální chovy zakrslých králíků chovaných ze záliby.
Každý typ chovů má svá specifika, králíci jsou chovaní v různých podmínkách a krmeni odlišným způsobem.